Ukrajina ve válce USA proti Evropské unii

5-06-2017, 04:23
0

18. září navštíví Petro Porošenko USA. „Tato návštěva,“ uvádí se v tiskovém prohlášení Bílého domu, „bude demonstrací podpory Spojených států Ukrajině v její snaze o demokracii, nezávislost a stabilitu.“ Poznamenává se tam, že Obama s Porošenkem posoudí „pokusy o diplomatické řešení krize na východě Ukrajiny“ a také podporu její snahy „o ochranu své suverenity a územní celistvosti“. Z této diplomatické rétoriky lze učinit jen jeden závěr: válka na Ukrajině pokračuje a Evropa upadne do ještě větší závislosti na USA.

Finančně-ekonomická válka proti Evropě

Již v 90. letech minulého století se objevila myšlenka vytvořit TTIP – dohodu o transatlantickém obchodně-investičním partnerství mezi USA a EU (Transatlantic Trade and Investment Partnership). V r. 1998 se Evropanům podařilo částečně zablokovat americké požadavky na liberalizaci vzájemného obchodu, ale již v r. 2008 Evropský parlament podpořil prohloubení spolupráce mezi EU a USA, a v r. 2013 podpořil projekt transatlantické zóny volného obchodu. Mandát k vedení rozhovorů byl dán Evropské komisi (nevolenému orgánu – p.p.) a vlády zemí Evropy byly prakticky z tohoto procesu odstraněny. Rozhovory o TTIP již vstupují do závěrečné fáze a zhotovení dohody se očekává v r. 2015.

Bývalý ředitel MMF Dominique Strauss-Kahn říká, že Evropa se nachází v mimořádně nevýhodné situaci. Rozhovory se vedou „neprůhledně“, dokumenty se nezveřejňují a neposuzují. Podle názoru Strauss-Kahna je naivní očekávat, že smlouva se týká pouze liberalizace celního režimu. V podstatě USA chtějí vnutit Evropě nové normy – technické, ekologické a sociální. Poté již Evropa nikdy nebude samostatným centrem síly. Nový trh v rámci TTIP zaváže Evropany zříct se podpory „méně produktivních“ sektorů ekonomiky, vše bude diktovat poptávka v USA.

Téhož názoru jsou i evropská levice a nová pravice, které dosáhly nemalých úspěchů v květnových volbách do Evropského parlamentu. Takže mluvit o triumfu „transatlantických idejí“ v Evropě je poněkud předčasné, ale Američané by nebyli Američany, aby nepředjímali náhradní cesty totálního, v první řadě ekonomického, porobení si Evropy.

Ukrajina v roli přisluhovače Washingtonu

V posledních dvaceti letech evropští politici s klidem sledovali převod reálné výroby mimo hranice svých zemí. Další ekonomický růst se plánuje na základě rozvoje sféry služeb a zvýšení role finančně-pojistného sektoru. Nicméně již na počátku tisíciletí při pohledu na nezaměstnanost a za přemýšlení o svém politickém osudu začali měnit své názory. Evropa, i když liknavě, přistoupila k reindustrializaci.

V nové ekonomické politice Evropanů spatřil Washington pro sebe hrozbu. Protože rozšiřování výroby si vyžaduje velké množství energetických zdrojů, zorganizovali Američané řadu pučů na Blízkém východě. Arabské režimy nakloněné spolupráci s Evropou (Muammar Kaddáfí dokonce financoval volební kampaň Nicolase Sarkozyho) byly zaměněny za islámské radikály. Samozřejmě, že islamisté mají k Americe stejně špatný vztah, ne-li horší, ale USA mají vlastní ropu a plyn, a Evropa ne.

Dále Washington potřeboval vytvořit „slabý článek“ na cestě ruského plynu do Evropy. S Běloruskem se to nepodařilo. Ale s Ukrajinou to vyšlo. Nejdříve Majdan 2004, nástup nových politických sil k moci, pak „plynové války“ let 2006-2009. „Plynový kohoutek“, zavřený v potřebný okamžik kyjevskými loutkami, začal hrát roli účinné „svěrací kazajky“ pro vzdorovité Evropany.

Nástup Janukoviče a jeho klanu „doněckých“ k moci, který se pokoušel sedět na dvou židlích najednou a orientovat se jak na Washington, tak na Moskvu, nadšení zámořských pánů nad životem nevyvolal. Nicméně bylo rozhodnuto počkat na volby v r. 2015 – převraty se nedělají každý rok!

Vážné korekce v plánech Američanů vyvolalo Janukovičovo odmítnutí podepsat na konci listopadu 2013 asociační dohodu Ukrajiny s Evropskou unií. Proto bylo zapotřebí ještě jednoho Majdanu a nového státního převratu.

Současná válka na jihovýchodě Ukrajiny, na území Doněcké a Luhanské národní republiky, je přímým důsledkem toho, že se v Kyjevě dostal k moci režim zrozený v puči. Vnitřní politika prosáklá odérem květnatého nacionalismu, nárůst vlivu neonacistů u moci, vytvoření soukromých armád oligarchy feudálního ražení, nadávání Rusku a Rusům, plné podvolení se americké diplomacii – to vše nemohlo nevyvolat protesty ruského a ruskojazyčného jihovýchodu.

Avšak místo aby vyslechl zákonné požadavky obyvatel Donbasu, odpověděl Kyjev silou. Tato válka pokračuje, bez ohledu na to, že DNR a LNR dokonce i dnes souhlasí se zachováním jednotné Ukrajiny. Jejich požadavkem je přiznání zvláštního statutu jejich území a zvláštního statutu ruštiny. A to bez ohledu na to, že armády těchto dvou republik přešly do rozhodného protiútoku, v důsledku čehož kyjevská moc může přijít o kontrolu nad celým pobřežím Azovského moře, až po Perekop. Válka bude prodloužena z vůle Washingtonu, a jedním z jejích cílů je kompromitace vyhlídky na jakékoliv porozumění mezi Ruskem a Evropou, což zároveň povede k dalšímu oslabení Evropské unie a k naprostému podřízení Evropy Spojeným státům.

Se stejným cílem se věnuje značné úsilí tomu, aby se Rusko vyprovokovalo k přímému zásahu do ukrajinského konfliktu, aby se Evropané přesvědčili o odvěké „agresivitě Rusů“. A spoustu jich přesvědčili. Stačí se podívat na polský a pobaltský tisk, plný úvah o tom, že jestli Amerika nezasáhne, objeví se v ulicích jejich měst „ruské tanky“ již přes noc.

Zhoubná cesta Evropské unie

Mimo mytických „ruských tanků“ existují ještě závažnější věci. Především Washingtonem Evropě vnucené sankce vůči Rusku. K dnešnímu dni je to největší úspěch USA v rozvracení ekonomiky Evropské unie. Již dnes lze mluvit o tom, že kvůli sankcím se ekonomika EU ocitla ve stagnaci, hrozící přechodem do krize. GDP Německa a Itálie po zavedení sankcí poklesl o 0,2%, a v pobaltských zemích pravděpodobně o 10%. Celkově ztráty Evropanů v důsledku sankcí, včetně finančního sektoru (v případě zablokování ruských plateb v evropských bankách „uvíznou“ stovky miliard euro), mohou podle odhadů nezávislých expertů činit nejméně bilion euro.

To vše probíhá v situaci, kdy i bez sankcí vypadá stav věcí v EU nevalně. Jak poznamenává Economist: „Německo se potácí na hranici krize, Francie uvízla ve stagnaci a GDP Itálie je stejný jako před 15 lety. Na tyto tři státy připadají dvě třetiny GDP celé eurozóny…“.

Podíváme-li se pozorněji na obsah třetího balíčku sankcí, lze snadno zjistit, že jejich hlavním cílem je zablokovat technologickou obnovu ropného průmyslu Ruska, a tím zkomplikovat dodávky ruských energetických surovin do Evropské unie. Tedy v první řadě jde o vytvoření dalších překážek pro provedení reindustrializace starého světa. Vždyť jiný zdroj plynu pro Evropu se v nejbližších desítkách let nepředpokládá.

Rozhovory o dodávkách břidlicového plynu z USA jsou lehkomyslnost. V samotné Americe se šíří hnutí proti těžbě břidlicového plynu vůbec, přičemž jsou do toho zainteresovaní nejen ekologové, ale i ropní magnáti, kteří si nepřejí dělit se o své zisky. Nakonec bude takový plyn pro Evropany dosti drahý: vytvořit zvláštní flotilu pro jeho dodávky a přijímací terminály není vůbec totéž, jako využívání již existující infrastruktury pro jeho dodávky z Ruska.

Tím, že se sankcí zúčastnila, zajistila si Evropská unie vlastní prohru v konkurenčním boji s Amerikou. Současné události lze závažností svých důsledků přirovnat pouze k druhé světové válce, kdy Evropané vlastníma rukama zničili svoji průmyslovou sílu ve prospěch a v zájmu USA, které se v důsledku toho přeměnily na velmoc.

V případě prodloužení sankcí vůči Rusku na neomezenou dobu a vytvoření transatlantické zóny volného obchodu se likvidace „evropské myšlenky“ a konec Evropské unie coby samostatného kulturního a ekonomického bloku stanou nevyhnutelným.


Добавить комментарий
  • winkwinkedsmileam
    belayfeelfellowlaughing
    lollovenorecourse
    requestsadtonguewassat
    cryingwhatbullyangry
Кликните на изображение чтобы обновить код, если он неразборчив